Historická rivalita Ludwiga a Slingerlanda

Historická rivalita Ludwiga a Slingerlanda

W.F. Ludwig                          Bud Slingerland

Více než polovinu 20. století byli Ludwig a Slingerland dva z nejvýznamnějších výrobců bubnů na světě. Obě společnosti sídlily v Chicagu, ale jejich vztahy nebyly nikdy idylické a to i přesto, že historie obou společností je nesmazatelně propojena.

Něco starého za něco nového.

William F. Ludwig Sr. byl bubeník, který zahájil svou profesionální kariéru v roce 1894 bubnováním v Electric Parku v Chicagu. Vydělával slušné peníze cca 12$ za týden (což je asi 300$ na dnešní dobu), což byl docela slušný příjem pro patnáctiletého imigranta první generaci. William Ludwig pokračoval ve své profesionální bubenické kariéře v různých odlišných hudebních žánrech, od minstrel show přes Wood Brothers Circus až po filharmonický orchestr v Chicagu. Vystupoval dokonce s Chicago Grand Opera Company. Jako profesionální bubeník reflektoval i na vybavení, které bylo v té době k dispozici, nelíbily se mu tehdejší pedály k velkému bubnu a naopak velice se mu líbil ocelový bubínek, který byl původem z Evropy, na který hrát Tom Mills v kapele Johna Phillipa Sousy. Na tyto reálné zkušenosti reagoval způsobem, který změnil historii bicích nástrojů a navíc výrazně ovlivnil i průběh moderní hudby. Nejdříve si vyrobil nový pedál, který byl na tu dobu zcela převratný, zvěsti o jeho pedálu se rychle šířily a tak přibývaly žádosti od kolegů, kteří toužili mít jeho nový pedál. Poptávka tak vedla přímo ke vzniku firmy Ludwig & Ludwig. William F. Ludwig starší a jeho bratr Theobald (také profesionální bubeník) si otevřeli malý obchod s bicími, kde začali ve svém volném čase vyrábět pedály. Obchod vzkvétal a brzy se pustili do svého prvního celokovového bubnu, ten byl v podstatě velmi inspirován bubínkem Toma Millse, měl rozměr 14x6,5". Mimo pedál a bubínek začali vyrábět praktické, pedálem laděné tympány (do té doby pocházely všechny pedály laděné tympány z Evropy). Výroba se rozjela na plné pecky a v roce 1911 už bylo jasné, že to bude jejich životní cesta.

Chyba jménem Banjo.

Sotva se firma na trhu zabydlela, hned přišly problémy, náhlá smrt bratra Thea v roce 1918, následovala první světová válka, nástup tanečních kapel a konec němých filmů, což byla kulturní stálice, která poskytovala práci mnoha perkusistům, kteří tvořili zvukový doprovod filmů, vytvářeli zvukové efekty a vylepšovali celkový dojem promítaného němého filmu. Tržby společnosti Ludwig & Ludwig v roce 1926 překonaly sedmimístné číslo a továrna zaměstnávala přes 300 pracovníků. Jenže v roce 1925 udělali Ludwigové závažné chybné rozhodnutí, které v důsledku znamenalo, že přišli o svou firmu. A jak už to v životě bývá, právě tato situace vylepšila pozici na trhu jejich hlavnímu konkurentovi - firmě Slingerland.

1925-1933 Ludwig Bellevue Banjo

Ve 20-tých letech 20.století taneční kapely hojně využívaly banjo, proto Ludwig & Ludwig okolo roku 1926 investoval podstatnou část svého kapitálu do výroby nástrojů pro výrobu banja. Banjo však v té době už pomalu vytlačovala kytara, která začla dominovat a ve většině tanečních orchestrů brzy banjo nahradila.

V roce 1929 se pod tíhou hromadících se potíží William F. Ludwig Sr. obrátil na společnost Conn Company, aby zjistil, zda by neměli zájem o koupi firmy Ludwig & Ludwig. I když Conn nedávno koupil společnost Leedy Drum Manufacturing Company, měl o firmu zájem a taky ji v roce 1929 převzal. W.F. Ludwigowi nabídli místo ředitele v jeho bývalé továrně.

George Way

Jenže docházelo k třenicím, protože ředitelem provozu Leedyho byl nyní bývalý obchodní ředitel Leedy George Way.(ano ten známý George Way ze story Camco) a v rámci konkurenčního boje mezi značkami Leedy a Ludwig se bojovalo o to, kdo získá nejlepší propagační akce a tím i větší technickou pozornost. W.F.Ludwig starší to zabalil, odešel od Conna a v roce 1936 se vrátil do Chicaga, aby začal znovu a od píky.

Slingerland od Ludwiga

H.H.Slingerland, šéf společnosti Slingerland Drum Company vyráběl ukelele, k nim přidal linku na banjo, což vyůstilo v potřebu založit koželužnu na výrobu bubnových blan. To bylo hodně dlouho předtím, než byly k dispozici pro banja i bubny blány ze syntetických hmot.

1939 Slingerland Broadcaster Snare

Ukelele i banjo se stávaly méně populární a Slingerland hledal další cesty expanze. Jejich první bubny vznikly už v roce 1928, ale byly to nástroje neladitelné a v té době už prakticky zastaralé. Když Ludwig prodal firmu Connovi, Slingerland se dozvěděl, že velká část vybavení od Ludwig & Ludwig nebude odvezena do závodu Conn v Elkhartu v Indianě, protože už měli veškeré vybavení z nákupu firmy Leedy. V kanceláři Ludwiga v Chicagu pracoval jistý Fred Larson a ten bydlel na západní straně Chicaga stejně jako H.H.Slingerland, takže Slingerland vozil Freda každý den do práce i z práce, tak se v přirozeném průběhu konverzace dozvěděl, že velká část strojů Ludwiga zejména důležité nástroje, jako jsou matrice, upínací přípravky, ohýbací stroje a další budou vydraženy přímo v závodě Ludwigu. Poslal tedy na aukci svého agenta a koupil, vše, co se koupit dalo a nakoupené vybavení přesunul ze závodu Ludwig & Ludwig do závodu Slingerland na Belden Avenue.

Pokud bychom se mohli přesunout do třicátých let minulého století viděli bychom, že většina bubeníků měla do té doby soupravy, které obsahovaly poměrně širokou škálu bicích nástrojů, fotografie z těch dob ukazují tympány, zvonkohry, xylofony, marimby, gongy, čínské tomy, činely a další.

Jenže v té době v kapele Bennyho Goodmana učinkoval bubeník Gene Krupa, který se zaběhlým schématům vzpíral a razil si svou cestu. Williama F. Ludwig na to vzpomínal těmito slovy: „ Kapela Bennyho Goodmana měla hrát v hotelu Congress v Chicagu. Columbia Records poslala pozvánky i do našeho obchodu, pozvali tedy mého otce i mě. Byli jsme ohromeni, když jsme viděli, že bubeník hraje zcela sám bubnové sólo na prvním 16-ti palcovém tomu, který si nechal dle vlastního návrhu vyrobit u firmy Slingerland. Tom měl obě strany laditelné a byl postavený na stojanu, zvuk byl velký, dunivý a přes noc se tak změnila představa o moderní bicí soupravě. Trendem se stala efektivnější sada čtyř bubnů, činelů a kravského zvonu." S podporou Gennyho Krupy a prodejem společnosti Ludwig & Ludwig společnosti Conn se stal Slingerland dominantním výrobcem bubnů v Chicagu.

Historicky starší firma Ludwig byla v té době v podstatě u ledu a musela začít znovu a od nuly. S pomoci svého syna W.F.Ludwig Juniora, který se k obnovené firmě připojil v roce 1937 pojmenovali novou společnost W.F.L., protože značku Ludwig vlastnil Conn. Uběhlo destet let práce bez většího přesahu a když se v roce 1947 se na obálce katalogu WFL Drum Company objevil Buddy Rich, začala se firma konečně posouvat vpřed. I tak to nebylo snadné období, když " Ludwig Junior" vyrazil na cesty prodávat nové bubny, obchodníci mu říkali, že se jim bubny líbí, ale že každý chce „bubny Gene Krupa“. Aby dokázali eliminovat vliv podpory Geneho Krupy u Slingerlandu, začali organizovat kliniky, což jim pomohlo proniknout na školní trh a to se ukázalo jako dobrá cesta, která brzy přinesla své ovoce.

W. F. Ludwig Jr. 

Když však Amerika vstoupila do druhé světové války, používání „kritických materiálů“ - hliníku, mosazi, oceli atd. - bylo ostře omezeno a všechny bubenické společnosti byly nuceny vystačit si s "povolenými" materiály, což bylo především dřevo a mnohé firmy tyto restrikce nepřežily.

Po konci druhé světové války sel W.F. Ludwigovi Jr. znovu podařilo zajistit Buddyho Riche jako firemního hráče a postavit ho proti Gene Krupovi, reprezentatnu Slingerlandu. Buddy se objevil na obálce katalogu WFL Drum Co. v roce 1947 a WFL mu dodávali tři sady ročně a prominentní reklamu. Prodeje rostly a firma vzkvétala, jenže W.F.Ludwig Jr. se netajil tím, že by raději spolupracoval s Gene Krupou, který byl kolegialnější a temperamentnější, než mírně komplikovaný Buddy Rich.

Ve stejném časovém období se Conn rozhodl spojit své dvě značky do jediné a spojil Ludwig & Ludwig a Leedy, do jediné značky Leedy & Ludwig. Tato značka fungovala od konce 40-tých let až do poloviny let 50-tých, kdy Conn přestal mít zájem o výrobu bubnů, důvodem byl fakt, že Conn během války vyráběl elektronické zařízení pro vládu a zdálo se mu rozumější věnovat se tomuto byznysu.

W.F.Ludwig Jr. se o těchto aktivitách dozvěděl a nabídl „Budu Slingerlandovi", který byl v té době v čele společnosti Slingerland drum Co. aby udělali Connovi společnou nabídku na odkup bubnové divize s tím, že pokud ji koupí, rozdělí si ji na polovinu. Vše se odehrálo, jak si naplánovali a v roce 1955 došlo ke společné koupi.

Jenže Ludwigovi a Slingerlandovi trvalo čtyři měsíce společné práce, než se pohádali a rozdělili si matrice a další vybavení a šli od sebe.

Stále oblíbenější Ringo.

V podstatě stejným způsobem,jakým Gene Krupa „proslavil Slingerland ve třicátých letech minulého století proslavil Ringo Starr značku Ludwig na počátku let šedesátých. Poté, co se Beatles v únoru 1964 objevili na výstavě Eda Sullivana a Ringův basový buben byl opatřen logem „Ludwig“ na rezonanční bláně se prodeje bubnů Ludwig rozjely nevídaným způsobem a doslova explodovaly a definitvně tak mírně odsunuly značku Slingerland z pozice lídra na bubnovém trhu.

Obrovská kultura měnící se charakter popové a rockové hudby z poloviny 60. let exponenciálně posílila prodeje hudebních nástrojů v mezinárodním měřítku. Průmysl to označoval jako „The Beatle Boom“ a zisky byly obrovské.

Ludwig si během tohoto období udržel svou význačnost, ale ani Slingerland se neztratil a ukrolil si slušný podíl z výbošné popularity tohoto odvětví.

Kvalita Ludwigových bubnů v tomto období ve skutečnosti poklesla, protože výrobní kapacity byly využity na doraz a bylo těžké udržet krok. Bílou barvou lakované interiéry Ludwigových bubnů, které se objevovaly až do roku 1968, měly v podstatě zakrývat menší kvalitu zpracování bubnového korpusu a někdy i nižší kvalitu použitého dřeva.

Všechno musí projít.

Obrovská popularita tehdy nový a převratných hudebních nástrojů, kytar, zesilovačů, ale i bubnů trvala více než celé desetiletí a prodejní čísla významně narůstala, což bohužel upoutalo pozornost velkých korporací, které skupovaly společnosti vyrábějící hudební nástroje, nicméně jakmile vytěžili popularitu zakoupené značky, záměrně snižovaly kvalitu jejich výroby, aby zvýšily zisky pro investory. Pro ilustraci cituji Roye Burnse, bubeníka hrajícího pro Rogers a spoluzakladatele firmy Aquarian, který vzpomínal na účast na obchodní schůzce, kde jeden z vedoucích pracovníků CBS řekl: „Pokud si myslíte, že jsme tady proto, abychom vyráběli bubny, mýlíte se. Jsme tu, abychom vydělávali peníze."

Slingerland Studio King Kit

Bud Slingerland prodal svou společnost v roce 1970, což definitivně ukončilo vztah rodiny Slingerlandů s výrobou bubnů.Společnost pokračovala ve výrobě bubnů výborné kvality ještě po celé desetiletí po prodeji, ale poté se výroba snižovala až se zcela zastavila. V devadesátých letech, tedy v době kdy byla značka ve vlastnictví Gibson byla vyrobena série „Studio King“, která se nijak zvláště neujala a od té doby už žádné další Slingerlandy firma Gibson nevyrobila.

William F. Ludwig Jr. prodal firmu společnosti Selmer v 1981 a sám v ní zůstal jako konzultant. Pořádal přednášky a kliniky po celých USA, kde přednášel o roli bicích nástrojů a efektů v počátcích němých filmů.

Po prodeji v roce 1981 zažívala značka období nestejné kvality, ale s příchodem Jima Catalana, který vedl Ludwiga dlouhé roky v době vlastniczví firmy W.F.Ludwigem jr. byla kvalita a muzikálnost Ludwig Drums mimořádně vysoká.

A nakonec…

Vztah mezi Ludwigem a Slingerlandem se dotýká řady velmi lidských oblastí: „zdravé“ konkurence, nepředvídatelných hudebních a ekonomických trendů, hodnoty a síly propojitelnosti hudby, která lidi smysluplně rozvíjí do té míry, že se rozhodnou pořídit hudební nástroj, nástroj jaký používají hráči, kteří přinášejí do jejich životů autenticitu a kvalitu, tato nestálost je zuřivě spolehlivá."

Různí lidé si z různých důvodů vybírají různé nástroje v různých časech. Ludwig a Slingerland dokládají, že je zde prostor pro obojí, protože skvělí bubeníci ve všech sférách hudby si vybrali a stále se rozhodují vyjádřit se pomocí nástrojů obou společností.

Závěrem se nedají vynechat slova W. F. Ludwiga Jr. : „ .... blány, ladění a styl hráče souvisí s výsledkem mnohem více, než jakou značku používají ... nemyslím si, že je dokážeš rozeznat. " To byl jeho názor na to, že je to více o osobě a hudbě než o bubnu. Je to upřímné a přesné, to byla součást jeho osobnosti, která nám stále chybí.

Hraj dál. Svět potřebuje více hudby.

nedá mi to abych nepřipoměl, že mám s oběma proslulými značkami mnohé zkušenosti, mnoho starých souprav prošlo důkladnou, precizní a poctivou opravou v naší dílně. Když jsem hledal v historii, našel jsem aktualitu, kterou jsem nazval Ludwig vs Slingerland, je z února roku 2019 myslím, že stojí za připomenutí. Ludwig vs Slingeland